Příběh se točí okolo pana Ovčáčka, který už nějakou dobu žije v domově důchodců, tzv. chromáku, z jehož zaměstnanců si často tropí žerty. I když, nedá se říct, že by tak úplně žil. Od té doby, co ztratil svou milovanou ženu, spíš jen přežívá. Touží se svým životem něco udělat, a proto se rozhodne za pomoci jednoho ze zaměstnanců zmizet. Co na své pouti na sklonku života zažije? A co ostatní z chromáku? Jak to dopadne s nimi?
Čeho si při čtení už po několika málo stranách nemůžete nevšimnout, jsou barvitá a velice nápaditá přirovnání, která protkávají celý příběh. Jde vidět, že autor si ráda hraje s češtinou, má velkou fantazii a právě tímto se Jednorožec odlišuje od všech knih, co jsem doposud četla. V několika pasážích mi však přirovnání přišlo lehce přehršel a v několika případech na můj vkus příliš upozadila děj. Tehdy jsem se přistihla, že jsem si myšlenkami na chvilku odběhla někam jinam.
Příběh pana Ovčáčka skrývá mnoho k zamyšlení a myslím, že každý si z něj odnese něco kapku jiného. Sledujeme zdánlivě obyčejné a ničím nezajímavé postavy, které si ale svou všedností a touhou po štěstí čtenáře přesto získají. Nejvíce jsem si oblíbila zaměstnance chromáku Ivana, který mě dostal svou empatií. Co mi naopak tolik nesedlo, bylo vyprávění Jednorožce, ale i z toho jsem si něco odnesla.
Bohužel jsem poměrně záhy vytušila závěr, což byla trochu škoda, ale u této knihy to překvapení dle mého není zase tolik podstatné. Jde hlavně o ten požitek z příběhu a čtení samotného.
Sečteno a podtrženo, Jednorožec není kniha, ke které bych měla tendence vracet se opakovaně. Nepatřím totiž úplně mezi cílovou skupinu čtenářů. Ale jsem ráda, že mi prošla rukama, protože mi určitě něco dala a jen tak na ni nezapomenu. Je to zajímavé počtení a věřím, že si své čtenáře určitě najde.