Václav Kahuda se novou knihou Vítr, tma, přítomnost do českého literárního povědomí vrátil po dlouhých třinácti letech. Jeho nový objemný text byl avizovaný jako „velký román“ formálně navazující na jeho, kritikou nejuctívanější, román Houština. S tímto tvrzením by se dalo jistě v lecčems souhlasit, ale je kniha o velikosti úctyhodných sedmi set stran opravdu tím velkým románem, na který se v českých literárních podmínkách čeká již tak dlouho? Ne. Kahudova kniha není ani jakýmsi pokusem o ni. Spíše jde o velmi těžko čitelný dokument určité doby, určitého života jednoho člověka, potažmo spisovatele. Vřadit knihu do přesných literárních šablon nelze. Nakladatel však knihu určuje jako román. S tímto označením bych byl však velmi opatrný. Rozhodně se nejedná o román v jeho pravém smyslu slova. Kahuda napsal hutný text, jenž je vyhrazen pro čtenáře mimořádně trpělivé, poučené jeho předchozími texty a hlavně velmi tolerantní. Václav Kahuda v nové knize, ostatně jako v těch předchozích, potvrzuje svůj svébytný rukopis. Text umí vršit na sebe s lehkostí, věty plynou čtenáři před očima a nutí ho tak otáčet další a další stránky. Jeho hra s jazykem je provokativní a nepřeberně bohatá. Literární kvality autor dokazuje i v umně propojeném častém střídaní poloh lyrických a poetických s polohou erotickou a konspirativní. Dojímá se nad krásami přírody, ale i městské krajiny, což prokládá scénami plnými vulgarit a častými popisy sexu a onanie. Kahudův slovník je velmi bohatý a čtenář si na něj musí zvyknout. Autor se totiž nezdráhal v textu vymyslet spoustu neologismů. V rámci vršení textu používá ovšem také odborné výrazy, které do textu promíchává dosti nesourodě a bez jasného významu. Bohužel jazyk a lehký rukopis není vše a čtenáře u knihy dlouho neudrží.